Kounicovy (někdy známé spíše pod názvem Kaunicovy koleje) se nacházejí v Brně - Žabovřeskách na ulici Králova. V této době tyto prostory využívají studenti Veterinární a farmaceutické univerzity Brno.

O založení kolejí se zasloužil český vlastenec JUDr. Václav Robert z Kounic. Stavební práce však začaly až roku 1922 (9 let po smrti donátora) kvůli nelibosti českých úřadů. Od roku 1923 začali budovu obývat první studenti. Jako domov studentům sloužily koleje až do 17. listopadu 1939. V rámci uzavření vysokých škol a represí sem vtrhlo Gestapo a SS, 173 studentů bylo odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, zbývajících 500 obyvatel kolejí muselo urychleně odejít. Počátkem roku 1940 připadla „Kouničkám“ smutná úloha, staly se totiž policejní věznicí řídící úřadovny brněnského gestapa. Během 5 let existence (4. 1. 1945 -  19. 4. 1945) věznicí prošlo více než 35 000 vězňů, převážně odbojářů, ale i válečných zajatců ze Sovětského svazu, Velké Británie, Spojených států a dokonce 2 letci z Austrálie. Pro většinu z nich byly Kounicovy koleje jen přestupní stanicí na cestě do koncentračních táborů, věznic či na popraviště. V době prvního stanného práva zde bylo popraveno 142 osob, během druhého 395 osob. Celkový počet obětí je odhadován přes 700 (číslo 1 350 uvedené na pamětní desce není pravdivé) osob. O odsouzení rozhodoval stanný soud, jeho členy tvořili často příslušníci nacistických bezpečnostních složek bez právního vzdělání. Nejčastějším typem rozsudku byl právě rozsudek smrti, dále mohlo jít o předání gestapu (= prodloužení utrpení odsouzeného, transport do koncentračního tábora Mauthausen) nebo osvobození (velice řídký jev, v méně než 1% případů).

Věznice se dělila na blok A a B. Nacházely se v nich cely, kanceláře a strážnice. Tyto bloky byly spojeny hlavní budovou, ve které se nacházel sál, jenž sloužil k sestavování transportů. Na dvoře kolejí se vyjímá sgrafitový obraz sv. Václava, patrona českého národy. Za tragické považuji, že právě pod tímto symbolem se konaly popravy zastřelením. Na levé straně u bloku A stály šibenice, které dnes připomínají kamenné kvádry, na nichž byli popravování židovští vězni a šmelináři. Dalším smutným místem je popraviště „na písečku“, kde probíhaly popravy střelou do týla - týkalo se především partyzánů. Nejmladším popraveným byl jedenáctiletý Miloš Prudil.

Mezi symboly každého vězení patří bezesporu mříže. Zde je však nenalezneme. Nebyly zapotřebí. Vězni měli zákaz otevírat okna (která byla zamalována bílou barvou) a v případě neuposlechnutí byli mnozí hlídkujícími vojáky zastřeleni.

Celá budova kolejí je obklopena parkem. Kromě pamětních desek u popravišť nalezneme obložený pylon - nevkusný Památník Vítězství nad fašismem socialistického rázu.

Od popisu exteriéru přejděme k interiéru. Jak jsem již výše uvedl, koleje jsou momentálně používány ke svému účelu, tedy jako studentské koleje. Uvnitř budovy nalezneme pamětní síň. Množství židlí nám signalizuje, že se síň používá k přednáškám a jinám vzdělávacím účelům. Síni vévodí česká vlajka a nápis zlatým písmem „Skutečnou svobodu nelze nikomu darovat, skutečná svoboda musí být vybojována“. V rozestavených vitrínách nalezneme mnohé zajímavé předměty. Korespondence, motáky, originální oděv z koncentračního tábora, fotografie, mapky, odznak gestapa, karty (které si vězni vyrobili sami). Naši pozornost si zaslouží šachy. Na první pohled na nich nenalezneme nic zvláštního, takové lze přeci koupit skoro v každém obchodě. Ale tyto šachy v provizorních podmínkách vyrobil jeden z vězňů a základní suroviny tvořil namočený klozet papír a zubní pasta.

Unikátní svědectví o každodenním životě v Kounicových kolejích přináší odbojář pan Josef Styx (* 1918), který zde byl sám vězněn. Vystřídal řadu německých věznic a své zážitky prezentuje v knize „Zapadalo slunce nad Breslau naposledy“ (vydána 2011, cca 200 Kč). Přednášku s tímto pamětníkem jsem absolvoval dvakrát - před 5 lety a minulý týden v rámci výuky. Musím říct, že i přes svůj vysoký věk je pan Styx velice čiperný, nemá nejmenší problém s dvouhodinovým výkladem, při kterém celou dobu stojí. Výklad občas doplní žertem či srovnáním s dnešní situací v naší zemi. Smekám před tímto člověkem (pomyslný) klobouk.

Expozice je volně přístupná po předchozí domluvě se správou Kounicových kolejí (Mgr. Milena Spoustová: 543 248 491, 732 538 312). Doporučuji rozhodně navštívit, nesmíme zapomenout na svou historii a měli bychom se z ní poučit. Před minulostí není možné utíkat.

28.4.2012 | Tomáš Trkan Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout