Kyjem po kebuli hledá v záblescích zábavy formu i vyznění zprávy z Mariánských ostrovů

Kyjem po kebuli hledá v záblescích zábavy formu i vyznění zprávy z Mariánských ostrovů60%

Inscenace inspirovaná dopisy jezuitského misionáře a pozdějšího mučedníka Augustina Strobacha balancuje mezi komedií a nenaplněnou sondou do světa plného divochů a jiných společenských hodnot.

Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků. Podtitul hry absolventů DAMU Petra Erbese a Borise Jedináka naznačuje, že by jejich autorskou inscenaci nemusel běžný návštěvník Divadla na Zábradlí přežít. Dobrou zprávou však je, že novinku z repertoáru tradiční pražské scény stojí za to vidět, tou horší už fakt, že zajímavý potenciál spojený s příběhem z Mariánských ostrovů zůstal tak trochu mezi divočejší Skyllou a Charybdou.

Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků vychází z dopisů jezuitského misionáře Augustina Strobacha, který odjel mezi divochy na Mariánské ostrovy a už se nikdy živý nevrátil domů. Během misie se zasloužil o mnohé služby a šíření víry. Závěr své cesty však našel v krvi pod ohromným kyjem místních domorodců. 

První letošní premiéra staroměstského divadla navnadí diváky v prvních minutách. Jednoduchá, ale působivá scéna imitující kostel, kněz mávající kadidlem a následná bohoslužba, na které otcové Vojtěch Vondrášek a Milan Vedral vybírají následníka svého zemřelého bratra Augustina, publikum rozesmívají. Slibný start ale padl jak pod tíhou oštěpů, které mariánští domorodci vyrábějí z lidských kostí. Po příjezdu otce spasitele se ostrov promění v prázdné dění s několika hluchými místy, kde ani snaživý a zábavný Milan Vedral v další roli španělského strážce zákona úroveň nezvedá. 

Problémem je i rozpolcenost hry, která se snaží bavit, zároveň ale zpochybňovat víru a důležitost misie v místech, kde přítomnost nedomorodých lidí způsobila víc škody než užitku. Skvělé intermezzo nabízí už jen jedna ze zmíněných částí, kdy je hrdina zkoušen a stavěn před otázky, zda Bůh existuje a jestli ho v nejhorším případě spasí. Znovu ale jde spíš o komediální vložku než souvislejší veselohru. 

V závěru tak nepřicházíme na to, zda měla mise svatého otce smysl a uchází nám i hlavní myšlenka hry. Pokud bylo obehrané ničení nedotčené přírody a civilizace člověkem moderním alfou a omegou celé inscenace a jakousi zprávou dalším generacím, pak si s tím oba autoři měli poradit lépe. Možná se za průměrným výsledkem skrývá i fakt, že Erbes s Jedinákem s oblibou vytvářejí obsah hry postupně, nikoliv s finálním textem. Boží cesty tak byly ještě víc nevyzpytatelné než jindy.

Názor informuji.cz: 60%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Další divadelní novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!