Vidět neviditelné - Proč dospělý člověk postupně ztrácí chuť ke hře? Kdy vlastně dospívá a mění hru za práci? Proč si čas na svobodnou hru nacházíme tak složitě? Od začátku 20. století se život ve městech stal bariérovým. Místa pro svobodnou hru, sport či zábavu se ohradila a společně s dětmi a jejich pečujícími byla vytlačena do neviditelných zón. A to proto, aby je kola modernity neohrozila.

Některá současná hřiště se pokouší dohnat ztracený čas a pátrají po svobodných dobrodružstvích a fantazii pro děti tak jako o pozornost každého člověka válčí digitální progres nebo spousty práce a povinností. V důsledku toho dospělí (a nejen rodiče) mají méně času na děti ve společnosti a na zažívání společných chvil. Děti si hrají v institucích a prostorech pro ně od okolního světa oddělených a výchova je postupnými kroky vede k následování rutinních vzorců. Co takhle oba světy zkusit znovu pospojovat? Práce a hra! Let’s plork! A umění jako volné pole imaginace a kooperace, nesoutěživé a proměnlivé, co to jen jde! Vidět neviditelné.

Zdroj fotky (Vidět neviditelné): Studio Alta Praha