Obraz a slovo. Umění a literatura. Mají svá vlastní území, své vlastní mapy a kartografie. Přesto, jak jednou poznamenala Virginia Woolfová: „I když se nakonec musí rozejít, mají si toho tolik co vyprávět.“

Souvislosti mezi slovním a vizuálním vyjádřením podněcovaly zájem a představivost člověka už od starověku. Vztah umění malířského a básnického popsal už v 1. st. př. n. l. básník Horatius svým známým výrokem ut pictura poesis. Názor, že „malba je němá poezie a poezie je mluvící obraz“ (připisován ještě o několik století dříve Simonidovi), se v různých podobách objevoval napříč staletími a aktuálním se stal například v renesanční paragone, debatě o nadřazenosti různých uměleckých forem.

Možnosti a limity obou žánrů se v 18. století pokusil definovat německý osvícenec G. E. Lessing, z jehož tezí vycházel téměř o dvě století později například i strukturalista Jan Mukařovský. V minulém století pokračovaly ve zkoumání vztahu umění a literatury především evropské avantgardy, které v mnohém předznamenaly vývoj, kterým spojení malby a vizuálního umění prošlo v druhé polovině 20. století. V českém kontextu nelze nezmínit například díla vizuální poezie 60. let.

VÍCE INFORMACÍ ZDE